Rozhovor s odborníky o čínské, íránské a ruské podpoře Asadova režimu

Pondělí 23. září 2013

Wikizprávy se ptají odborníků na čínskou, íránskou a ruskou podporu Asada. V průběhu minulého týdne se podařilo odvrátit (nebo alespoň odložit) vojenský zásah v Sýrii. Anglické Wikizprávy oslovily řadu mezinárodních odborníků a zejména se ptaly na napětí plynoucí z ruské podpory režimu Bašára al-Asáda.

Situace se výrazně přiostřila po použití chemických zbraní na konci srpna. Přestože řada západních států tvrdí, že chemické zbraně, které usmrtily stovky lidí, použil Asadův režim, dosavadí spojenci Sýrie, Írán, Čínská lidová republika i Ruská federace jej nadále podporují a vyjadřují nesouhlas s vojenským zásahem zvenčí. Anglické Wikizprávy se pokusily od odborníků získat vhled a pochopení, proč je syrský režim nadále zmíněnými státy chráněn.

Oslovení odborníci

Stephen Blank, člen American Foreign Policy Council ve Washingtonu
Kerry Brown, profesor čínské politiky ze Sydneyské univerzity v Austrálii
Farideh Farhi, přednášející na Havajské univerzitě v Honolulu
Mehran Kamrava, profesor Střediska mezinárodních a náboženských studií na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu
William Martel, profesor mezinárodních bezpečnostích studií na Tuftsově univerzitě nedaleko Bostonu v Massachusetts
Rana Mitter, profesor historie a politiky moderní Číny na Oxfordské univerzitě v Anglii
Walter Posch, odborník na Írán v Německém ústavu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti v Berlíně v Německu
Sam Roggeveen, člen Lowyho ústavu pro mezinárodní politiku v Sydney v Austrálii

Čínská podpora

Objevují se spekulace, že Čínská lidová republika chce udržet své hospodářské vztahy se Sýrii coby svým třetím největším dovozcem roku 2010. Souhlasíte s tím?

Brown: Nemyslím si, že je to pro Čínu klíčovou prioritou. Čínská ekonomika je olbřímí a Sýrie je pro ni jen malým hráčem. Čína má ze Sýrie část své energie, ale jen malou. Skutečnou starostí Číny v současném konfliktu je stabilita a geopolitika.
Farhi: Čínské chování v Sýrii odpovídá čínskému chování jinde. Čína podpořila Rusko v mezinárodních organizacích jako je Rada bezpečnosti Organizace Spojených národů a kde může podpořit své hospodářské zájmy, tam se chová prospěchářsky. Ovšem Sýrie ve skutečnosti Čínu moc nezajímá. Postoj Číny a čínská podpora ruského postoje se odvíjí od jejích všeobecných obav z amerického imperialismu a jednostrannosti.
Mitter: Čína si všeobecně nepřeje narušení svých finančních vazeb se Sýrií ani jinými zeměmi. Její obvyklý postoj je takový, že by domácí politika jednotlivých zemí neměla ovlivňovat ekonomické vazby.

Myslíte si, že když Čína říká, že cizí země by se neměly míchat do vnitřních syrských záležitostí, mluví ze zkušenosti?

Roggeveen: Takový postoj odráží dějiny Číny jako slabé, rozvojové země, která má mnoho nevyřešených územních sporů se svými sousedy. Peking nechce dopustit mezinárodní precedent, který by umožňoval třetím stranám promlouvat do jeho sporů například s Čínskou republikou, Tibetem, nebo třeba do územních sporů ve Východočínském moři nebo Jihočínském moři. Postupně se ovšem tento postoj dostává do sporů s tím, jak Čína posiluje a tím se zvyšuje její zodpovědnost na mezinárodní scéně. Už teď je Čínská lidová republika druhou největší ekonomikou a zásadní strategickou silou v asijsko-tichooceánské oblasti a čím dál víc se od ní bude očekávat, že dostojí úkolům, které s takovou mocí souvisejí. A také, jak už jsme viděli v případě Libye, kam Čínská lidová republika poslala flotilu svých lodí a letadel, aby evakuovala své občany, Čínská lidová republika má své zájmy i své občany, kteří musí být ochraňováni, po celém světě.
Brown: Čína vždycky podporovala politiku nezasahování do vnitřních záležitostí suverénních států, ovšem tento postoj, který zaujala na základě své zkušenosti s kolonizací na počátku dvacátého století, se mění. Jejím hlavním zájmem je teď nestupňování problémů, ke kterému došlo třeba v Iráku a Afghánistánu; kde hrozí riziko zatažení do dlouhého konfliktu bez jasných plánů a jasných cílů. Čína nevidí syrský konflikt jako jeden z těch, kde by se nabízela snadná a životaschopná alternativa správy země. A ohledně tvrzení Spojených států amerických a jiných zemí, že tento problém mohou zvládnout, má velké pochybnosti.
Farhi: Ano, odmítnutí zasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí, a to zejména vojenského zasahování, je v těch oblastech, kde nemá Čínská lidová republika výraznější zájmy, základním postojem.
Mitter: Čína patří po desetiletí mezi tvrdé zastánce silné územní suverenity. To je dáno zčásti jejími vlastními dějinami, kdy do ní vpadaly a obsazovaly ji jiné státy.

V případě zásahu v Libyi se Čína při hlasování v Radě bezpečnosti OSN zdržela. Myslíte si, že chtějí zopakovat to, co se stalo v Libyi, ohledně změny režimu?

Roggeveen: Čína i Rusko podezírají západní mocnosti, že doktrína „zodpovědnosti chránit“, použitá k ospravedlnění zásahu v Libyi, byla jen zástěrkou pro změnu režimu. Takže jsou ostražití, když vidí, že se v Sýrii děje něco podobného. Čína také nechce být se svým názorem v Radě bezpečnosti sama, takže pokud se Rusové postaví proti nějaké obdobě libyjského rozhodnutí, Čína se k nim pravděpodobně přidá.
Brown: Oni cítí, že v Libyi jasně došlo k plíživému rozšíření cílů zásahu. Co je ovšem nejvíc utvrzuje v tom, aby se postavili proti zásahu v Sýrii, je postoj Ruska, za který se mohou postavit. V diplomacii nejsou rádi opuštěni a tím se tomu vyhnou.
Farhi: Libye se stala špatným příkladem pro mnoho zemí, které podporovaly zásah NATO, nebo se proti němu nepostavily. Takže ano, případ Libye je precedentem, nicméně dynamika Sýrie je každopádně podstatně složitější a Rusko i Čína, stejně jako Írán, doopravdy vidí, že pokusy vyřešit zamotanou situaci v Sýrii vojenskou cestou jsou skutečně nebezpečím. Jinými slovy, vidí chování Západu v uplynulých dvou letech jako chrlení opatření, jejichž taktickým cílem bylo oslabit Asadův režim, aniž by byl jasný smysl nebo strategie, kterou má hra skončit. Zejména protože přinejmenším část Asadových odpůrců si shání podporu u islamistů.
Mitter: Čína je všeobecně zdrženlivá, když by měla učinit nějaký rozhodný krok v mezinárodním společenství a v Organizaci spojených národů. Dává přednost tomu, aby konfrontační postoje zaujali její partneři, například Rusko, a sama se přitom snaží zůstávat nečinnou a nestrannou.

Myslíte, že jediným reálným způsobem rozřešení syrské záležitosti je politické řešení?

Roggeveen: V tento okamžik se obě strany [v Sýrii] zřejmě domnívají, že ještě mohou dosáhnout svých cílů silou. Možná se ukáže, že v tom má některá z nich pravdu, a nebo zde bude dlouhodobá patová situace se Sýrii rozdělenou mezi režimní a protirežimní síly. Důležitou změnou je úmluva o chemických zbraních. Kvůli ní je nyní pro Spojené státy americké nebo Izrael daleko těžší zasáhnout vojensky. Zároveň tato dohoda dává režimu určitý status legitimní autority, s kterou musí ostatní jednat. To oslabuje protirežimní stranu, ale zároveň to může otevřít dveře pro nějakou diplomatickou intervenci, která by mohla, pro začátek, dosáhnout klidu zbraní a později třeba i něčeho podstatnějšího.
Brown: Není tu žádná chuť pro ten druh drahých a obtížných zásahů jako v Iráku a Afghánistánu. A Spojené státy ani jejich spojenci každopádně nemají peníze, z kterých by to zaplatily, a jejich veřejnost zjevně nevnímá, že by došlo k něčemu, co by odůvodnilo zásah. Lidé už jsou unaveni věčnými hádkami na Středním východě a myslí si, že by nyní měly být necháni poradit si se svými vlastními problémy. Zejména Čína se snaží udržet co nejvíc silnou síť dobrých vztahů v oblasti a zároveň se vyhnout vtažení do problémů. V Sýrii není žádná použitelná opozice, kterou by bylo možné ospravedlnit zásah, a žádný jednoduchý způsob, jak nahlédnout, jak by bylo možné tu nešťastnou občanskou válku snadno ukončit.
Farhi: Sýrie se stala arénou pro války prostředníků regionálních i mimoregionálních hráčů a ano, tamní občanská válka neskončí, dokud všichni klíčoví hráči a jejich vnější podporovatelé nenajdou politickou vůli k jejímu ukončení. Aby konflikt skončil, musí se bankéři, kteří ho přikrmují, rozhodnout přestat ho platit.
Mitter: Ano. Ale bude záležet na Rusku, Číně a Spojených státech amerických, zda dokáží přijít s kompromisním řešením. V současnosti se to zdá být daleko.

Íránská podpora

Po mnoho let byla Sýrie považována za „nejbližšího spojence“ Íránu. Jaké zvláštní zájmy má íránská vláda na udržení Bašára Asada u moci?

Kamrava: Jedná se o zájmy zejména strategické. Obě země sdílejí společné zájmy v Libanonu (jedná se zejména o hnutí Hizballáh) a jako odstrašení proti Izraeli.
Martel: Íránské zájmy se silně shodují s ruskými v pomoci Sýrii i v odporu Spojeným státům americkým. Navíc prezident Vladimir Putin v minulém týdnu nabídl Íránu pomoc s vybudováním druhého jaderného reaktoru. Politika Ruska, Íránu a Sýrie se hodně shodují, což vede některé (například mne) k obhajobě názoru, že tu vidíme nástup nové „autoritativní osy“ států, jejichž politika je koordinovaná.
Posch: Zaprvé, Sýrie byla jediný spojenec Íránu proti Saddámu Husajnovi a nepostradatelný společník v Libanonu od počátku osmdesátých let. Ještě před Husajnovým pádem v roce 2003 Írán předefinoval v zásadě pragmatickou spolupráci na poli rozvědky a bezpečnosti. Od té doby byla Sýrie součástí takzvané „osy odporu“ skládající se z Íránu, Sýrie, Hizballáhu, Hamásu a Islámského džihádu v Palestině. Jediným společným cílem těchto různorodých hráčů bylo nepřátelství vůči Izraeli, který byl vždy líčen jako agresor, kterému musí muslimové vzdorovat, odtud označení za „osu odporu“. Samozřejmě, toto spojenectví oficiálně proti Izraeli slouží i jiným účelům, postavit se proti Saúdské Arábii bez toho, že by to bylo řečeno. S tímhle schématem současné krize v Sýrii dosti souvisí.
Farhi: Sýrie podporovala Írán během irácko-íránské války a tím se ukul dlouhodobý vztah mezi dvěma zeměmi, který zahrnuje hospodářskou, politickou i vojenskou spolupráci. V posledních letech se Írán, Sýrie a Hizballáh sami označili za osu odporu proti izraelsko-americké angažovanosti v oblasti. Navzdory tomu se Írán zpočátku v Sýrii držel ruského vzoru. Nicméně jak ostatní místní hráči, jako například Izrael a Saúdská Arábie, stejně jako vzdálení hráči jako Spojené státy americké, začali vnímat oslabení Asadova režimu jako první krok k oslabení Íránu a začali ono oslabení podporovat, Írán se začal cítit více ohrožen a také více puzen, aby Asada podpořil.

Myslíte si, že íránská podpora syrské vlády je způsob, jak se postavit sankcím OSN a odporovat americkému imperialismu?

Kamrava: Ne. Vztahy mezi Sýrií a Íránem vyrůstají ze společných strategických zájmů spíše než z předpokladů amerického imperialismu nebo z role sankcí OSN.
Martel: Jak Írán, tak Sýrie sdílejí strategické zájmy v podkopávání vlivu Spojených států amerických a Západu.
Posch: Rozhodně ne. Záležitost se sankcemi běží mimo, kontrola amerického „imperialismu“, jak říkáte, je samozřejmě jedním z cílů.
Farhi: Jak se stalo zřejmým v uplynulých několika týdnech, hlavní interaktivní dynamika týkající se zmatku v Sýrii probíhá na základě americko-ruského soupeření, a Írán se staví za Rusko.

Organizace spojených národů „ohromně“ potvrdila použití chemických zbraní v Sýrii. Myslíte si, že chemické zbraně mají obě strany?

Kamrava: Je nepopiratelné, že v Sýrii byly použity chemické zbraně. Ovšem zatím jsem ještě neviděl rozhodné důkazy ohledně zodpovědnosti za použití chemického plynu, jednou stranou nebo druhou. Dokud nebudou uvolněny platné důkazy, které prokáží, kdo použil chemické zbraně, je přisuzování viny vládním silám nebo některé z povstaleckých frakcí jen spekulací.
Martel: Nadále pochybuji, že kdokoliv kromě syrské vlády použil chemické zbraně. Že je za použitím chemických zbraní syrský režim je všeobecně přijímané.
Posch: Myslím, že Report je v tomto jasný.
Farhi. Já, jako akademik, který nemá přístup k datům z terénu, nejsem v pozici, kdy bych mohla vědět, zda obě strany použily chemické zbraně.

Souhlasíte s tím, že část zvláštních zájmů, proč chce Írán udržet v Sýrii Asada u moci, je spjata s náboženstvím a strategií?

Kamrava: Ne, nesouhlasím. „Zvláštní zájem udržet v Sýrii u moci Asada“ je výsledkem jen strategických úvah Íránu. Přestože zahraniční politika může být vždy vyjadřována a ospravedlňována slogany a ideologickým řečněním, bývá založena na strategickém zvažování a plánování. Navzdory běžným, novinářským omylům, nehraje náboženství v zahraniční politice Íránu žádnou roli; ať už ve vztahu k Sýrii nebo kdekoliv jinde.
Martel: Zvláštní zájmy Íránu v Sýrii jsou čistě geostrategické. Íránská podpora Sýrie má za cíl podkopat sílu a vliv Spojených států amerických. Pro Írán není důležitějšího cíle než vlastnictví jaderných zbraní. Když Spojené státy americké vyhlásily pro Sýrii „červenou čáru“ v podobě zákazu použití chemických zbraní a pak od té čáry vycouvaly, pravděpodobně z toho vedení Íránu vyvodí jeden zásadní závěr: »I „červená čára“ ohledně íránského jaderného programu je nejistá, a odhodlání Spojených států amerických zabránit Íránu ve vlastnictví jaderných zbraní je nejisté.« a je pravděpodobně, že vyzkouší odhodlání Spojených států amerických. Ze strategického hlediska jsou vedle pochybností o odhodlání Spojených států neustoupit Íránu problémy se syrskými chemickými zbraněmi nicotné. Přesvědčení Íránu, že Spojené státy americké možná nejsou ochotné zabránit Íránu ve vlastnění jaderných zbraní, by mohlo vést k závodům v jaderném zbrojení na Středním východě. Jen obtížně lze nadhodnit, jaké nebezpečí představuje jaderně vyzbrojený Írán pro oblastní i globální bezpečnost.
Posch: Ne, je to strategie a možná ideologie. Náboženství tam nehraje důležitou roli, i když ten konflikt byl důkladně „sektarizován“. K tomu došlo už před několika lety, kdy Saúdové pokřtili (je-li možné to tak označit) „osu odporu“ na „šíitský půlměsíc“. V bezpečností rovnici Íránu nehraje ovládání syrské strany Baas jednou sektou žádnou úlohu. Snahy převést syrské alevity do hlavního šíitského proudu jsou jen snahami jednotlivých ájatolláhů. Už jsem zmínil strategický aspekt, osu odporu současně proti Izraeli a Saúdské Arábii, a k tomu bych ještě dodal íránské obavy z kurdské otázky.
Farhi:Asadův režim je režim sekulární a vztah s Íránem nijak nesouvisí s náboženstvím nebo náboženskou spřízněností. Ten vztah je složitý a (jak už jsem řekla) byl ukut jako strategické spojení během íránsko-irácké války, kdy oba režimy považovaly Saddámův režim za agresivně rozpínavý.

Írán je domovem nejlidnatějšího šíitského národa. Syrští rebelové jsou sunnité. Mohlo by jít o středněvýchodní uspořádávání šíité versus sunnité?

Kamrava: Ne. I když sektářství je způsob, kterým možná někteří syrští povstalci nahlížejí na svůj boj s režimem, ve skutečnosti je to boj o státní moc a o využití příležitostí, které obecně nabídla arabská povstání a zejména syrská občanská válka. „Uspořádání“ šíité–sunnité s tím nemá nic společného.
Posch: Obvykle je předěl mezi šíity a sunnity jen něčím, co Íránci a Saúdové vytahují, aby na druhého zatlačili, a obvykle zase umí napětí zmírnit. Sýrie ale změnila pravidla hry, a to protože nikdo nevěří, že by Saúdé dokázali mít pod kontrolou syrské sítě po Al-Káidě. Írán se bojí nárůstu nejradikálnější sunnitského protišíitismu, takzvaných takfírů, kteří se budou přelévat i na jeho území.
Farhi: Sunnitské vlády v oblasti se opravdu snaží využívat sektářské napětí, aby popudily veřejné míněné v oblasti proti šíitskému Íránu. Ale to soupeření je ve skutečnosti politické a jeho jádrem je obava ostatních (domnívám se, že mylná), že se Írán chce stát v oblasti hegemonem. Sektářství je tu jen nástroj, který ono soupeření tvaruje, ale jádro problémů v oblasti leží jinde.

Ruská podpora

Rusko je jeden z největších dodavatelů zbraní do Sýrie. Myslíte si, že ruské zájmy spočívají spíš v hospodářských výhodách, než v humanitární krizi?

Blank: Přestože Rusko dodává Sýrii zbraně, hlavní zájmy Ruska nesouvisí ani s humanitou ani s hospodářstvím. Ve skutečnosti je hlavním cílem Ruska přimět Spojené státy americké přijmout Rusko jako rovnocenné, což dá fakticky Moskvě právo veta nad jakýmikoliv dalšími americkými zásahy strategické povahy zde i jinde, a zadruhé tedy obnovit postavení Ruska na nepominutelnou mocnost na Středním východě, bez které se nic strategického nevyřeší.
Martel: Ruské zásadní zájmy v Sýrii jsou dvojí. Zaprvé, podpora Moskvy je vytvořena jako geopolitická. Je utvořena přesně tak, aby podkopala a oslabila americký vliv na Blízkém východě i globálně. Rozsah, v jakém se Rusku podaří podkopat americký vliv, přímo pomáhá zvýšit vliv samotného Ruska. V současnosti je Rusko natolik silně umenšená mocnost, politicky, hospodářsky, vojensky i technologicky, že ruští stratégové zkoušejí cesty, o kterých věří, že zastaví ruský strategický úpadek. Zadruhé, Sýrie je hlavní spojenec Ruska v oblasti, ne-li dokonce na světě, vzhledem k tomu, že v Sýrii je jediná ruská námořní základna v zahraničí.
Farhi: Sýrie je jediný pevný strategický spojenec Ruska na Středním východě. Fakticky je Sýrie satelitem Ruska a ruským zájmem je udržení tohoto opěrného bodu a případně i jeho rozšíření. Také má obavy, aby občanská válka v Sýrii nezplodila extremistickou islamistickou činnost, s kterou by se Rusko muselo potýkat i v rámci svých hranic.

Věříte, že Rusko nedůvěřuje oblastním záměrům Spojených států amerických – v tom smyslu, že se postaví Západu v otázce změny režimu?

Blank: Je jasné, že Rusko nejen, že nevěří zájmům Spojených států amerických a jejich úsudku o Středním východě, ale považuje Washington za nedočkavý v otázce odstranění režimů, které se mu nelíbí, a věří, že to může vést k válkám. A co je důležitější , k pokusům odstranit i současnou ruskou vládu. Tohle je důležité k pochopení rozhodné moskevské pomoci Asadovi.
Martel: Ruští stratégové rozumějí situaci tak, že americké a ruské zájmy jdou přímo proti sobě. Rusko se snaží podkopat americký geopolitický vliv a zvýšit svůj vlastní. Ke splnění tohoto cíle používá i podporu stávajícímu syrskému režimu. Americké zájmy naopak spočívají zejména v zabránění šíření a použití chemických zbraní. Je děsivé, že Rusko podporuje Sýrii navzdory skutečnosti, že všechny důkazy ukazují, že Sýrie použila chemické zbraně. Dalo by se očekávat, že američtí stratégové budou kritičtější k Rusku, které přímo podporuje režim, jenž použil jedovatý plyn k jatkám svých vlastních mužů, žen a dětí.
Farhi: Není to ani tolik o důvěře jako o ochraně vlastních geopolitických zájmů a o zabraňování ještě strašnějším důsledkům, kdyby Asad odešel. Je pravda, že Rusko cítí, že Spojené státy americké a Severoatlantská aliance překročily při snaze o změnu režimu v Libyi mandát, který jim udělila Rada bezpečnosti Organizace spojených národů. Ovšem ruské geopolitické a ekonomické zájmy jsou daleko důležitější a vztah mezi oběma zeměmi hlubší.

Ruská vláda uznává, že v Sýrii byly použity chemické zbraně. Jak se stalo, že prohlašuje, že za útoky stojí povstalci, přestože je široce uznávané, že Asadův režim má zásoby zbraní?

Blank: Rusko prostě zamýšlí hájit Asad do poslední chvíle; a těžko se bude zdráhat lhát, zvlášť když jsou jeho výzvědné služby známé konstruováním lživým a zkreslených zhodnocení hrozeb a nejsou pod žádnou podobou účinné demokratické kontroly.
Martel: Ruské tvrzení, že za chemickými útoky stojí syrští povstalci, je nevysvětlitelné. Horší je, že takovými prohlášeními je podkopána základní důvěryhodnost Ruska.
Farhi: Rusko tvrdí, že Sýrie mu předala důkazy, že povstalci použili chemické zbraně, a Rusko je obratem předalo Radě bezpečnosti Organizace spojených národů. Také prohlásilo zprávu OSN za jednostrannou a zaujatou. Tím podstatným je to, že tvrzení, že odpůrci Asadova režimu jsou zrovna tak provinilí na násilí, ke kterému dochází v Sýrii, otevírá Rusku možnost pokračovat ve volání po politickém řešení, na kterém se budou podílet všechny strany konfliktu, včetně Asada a jeho podporovatelů, což doposud různorodá opozice odmítala.

Souhlasili byste s tím, že ruské zvláštní zájmy v Asadově Sýrii jsou navázány na dvě věci na hospodářství a ideologii?

Blank: Jak jsem řekl výše, ruské zvláštní zájmy v Sýrii jsou navázány na dva geopolitické cíle: Udržet vlastní režim v bezpečí a (což je stejně důležité) oslabit Ameriku na Středním východě (nebo i globálně) a zajistit pro Rusko pozici světové velmoci.
Martel: Ruské zvláštní zájmy na udržení Asada v Sýrii jsou dané geopoliticky. Podporovat Asada znamená odporovat vlivu a politice Spojených států amerických, což je přesně to, o co se Putinova vláda snaží. V mnoha ohledech je ruská podpora Sýrie zcela druhotnou záležitostí v rámci ruské strategie zvrátit úpadek v posledních dvou desetiletích ve všech podobách moci. Se slabým hospodářstvím, polovině příjmů závislých na těžbě ropy a čím dál víc autoritativní vládou má Rusko jen málo, co by mohlo světu nabídnout – kromě odporování Spojeným státům americkým v rámci strategie zastavit svůj úpadek. Zatímco geopolitický vliv Ruska se jasně podporou Sýrie zvýšil, jeho dlouhodobé ekonomické výsledky zůstávají celkem matné.
Farhi: Je to hospodářské i politické. Sýrie je zákazník pro ruské zbraně i zboží, je hostitelskou zemí námořní základy v Tartúsu. Ale, jak už jsem zmínila dříve, Rusko má vážné obavy ohledně toho, co přijde po Asadovi. Pro Rusko je lepší současný režim než chaos nebo vláda islamistů.

Reference

Tato zpráva byla založena zčásti nebo zcela překladem zprávy Wikinews interviews specialists on China, Iran, Russia support for al-Assad na anglických Wikizprávách.