Rozhovor s Pavlem Bestou

Z Wikizpráv
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Středa

Pavel Besta

Uznávaný český malíř Pavel Besta se narodil v roce 1958 v Čeladné u Frýdku-Místku. Vystudoval v ateliéru profesora Jana Smetany. Vystavoval v Čechách i v zahraničí.

Rozhovor s malířem Pavlem Bestou[editovat]

Ve vašem životopise se píše, že jste dva roky studoval práva. Co vás k tomu přivedlo? Využíváte dnes nějak znalosti, které jste získal při studiu práv? Pak jste přešel na AVU. Zde jste nejprve studoval restaurování a potom malbu. Co vás k té změně vedlo? Proč jste šel oklikou přes restaurování?

„Ono to bylo tak, že jsem asi od deseti let neustále kreslil. Takže jsem chtěl být malíř. Dělal jsem přijímačky na malbu, ale nedostal jsem se tam. Proto jsem šel na práva a dělal další přijímačky, tentokrát na restaurování (jistě hrála roli možnost budoucí obživy). Byl jsem přijat a první dva roky byla tehdy přípravka. Měli jsme ji shodnou s malíři. Teprve do třetího ročníku se šlo do specializovaných ateliérů. A to už jsem se rozhodl pro malbu v ateliéru prof. Jana Smetany. Znalostí práv jsem nikdy nevyužil a doufám, že to tak i zůstane. Naopak občas restauruji.“

A co restaurujete?

„Do ateliéru si cizí obrazy netahám. Takže restauruji fresky a nástěnné malby v kostelích a na zámcích.“

V současné době žijete střídavě v Praze a v Myšenci. Kterou z těchto dvou lokalit považujete za svůj skutečný domov? Co vás táhne do Prahy a co do Myšence?

„Bydlím v Praze a mám tam i ateliér, a často jsem v Myšenci v jižních Čechách, kde mám chalupu i ateliér. A to ještě pocházím ze severní Moravy. Takže mám těch domovů víc. V Myšenci mám klid na práci, tam se můžu opravdu soustředit, ale nejsem ten typ, který vydrží o samotě. Takže v Praze si zajdu na výstavy, projdu se po památkách a hlavně se sejdu s kamarády a pokecáme si o všem možném a také o malování. Potřebuji obojí.“

Jaké umění máte rád (ve smyslu, na které výstavy chodíte)?

„Mám rád kvalitní umění, a to malbu, sochy a architekturu, takže je toho opravdu hodně. A vůbec mi nezáleží na tom, kdy co vzniklo. Nejsem fanatik na jeden styl nebo hnutí. Obdivuji archaické řecké sochy, Michelangela i Brancusiho. Miluji Rembrandta stejně jako Matisse či Picassa. Dodnes chodím na výstavy (třeba na G. Richtera) doma i v cizině a mám prochozená muzea i památky. Většinou si pamatuji, kde který obraz visí. Rád čtu a v ateliéru si pouštím hudbu. A zase od Vivaldiho přes Mozarta po Janáčka. Prostě nemůžu bez toho být.“

Vaše současná díla mají hodně specifický rukopis. Maloval jste tak od samého počátku, nebo jste se k tomuto stylu postupně dopracoval?

„Rukopis je asi daný, s tím se narodíte, nemá smysl o něj usilovat. To ale neznamená, že by byl neměnný. Tím, jak denně malujete, se vyvíjíte a rukopis se spíše oprošťuje od dřívějších vnějších vlivů. On se vlastně pročišťuje. Dnes se dá říct, že když maluji, myslím hlavně na obraz a skoro nevím, co mi dělá ruka. Něco podobného, jako když řídíte auto.“

Obrazy jako Příběh malého jsou svojí formou jednoduché, ale zároveň obsahují mnoho informací. Kdyby člověk neznal název díla, může si pod tím dílem představovat každý něco jiného. Je vám jedno, jakým způsobem bude divák vaše dílo vnímat, nebo nám sdělíte obsah třeba tohoto konkrétního obrazu?

Pavel Besta: Příběh malého, olej a uhel na plátně, 137 x 172 cm, 2011

„Nemám rád polopatická vysvětlení obrazů. Ale volím názvy tak, abych udělal první vstřícný krok k pochopení. Jako když někomu ukážete cestu. Co na ní objeví, je už na něm. Takže k tomuto obrazu. Je tam malá hlavička a je ve třech možnostech, ve třech posloupnostech. Jedna je ve velké formě (třeba velká hlava), pak je mezi dvěma a nakonec sama odděleně od ostatních. To by mohl být ten příběh. Ale jak říkám. Nemám rád slovní popis, kdyby se dal obraz vysvětlit slovně, asi by to nebyl dobrý obraz. Čím víc v tom lidé objeví, tím líp. Život sám je nesmírně bohatý a každý si do toho vloží vlastní zkušenosti a prožitky.“

Některé vaše obrazy jsou v zobrazení podobné. Vznikají vaše díla cíleně, nebo náhodou?

„Když začínám a stojím před prázdným plátnem, mám většinou dost jasnou představu, jak by měl výsledný obraz působit. Daleko mlhavěji už vím, jak má vypadat. Takže s tím se pak delší dobu trápím. Postupuji tak, že souběžně maluji velký obraz, stejné téma řeším v akvarelech a ještě si maluji malá „dřevíčka“. A vše se vzájemně ovlivňuje.“

Jak dlouho jedno takové vaše dílo vzniká?

„Je to opravdu hodně různé a má to spoustu výjimek. Pokud se týká fyzického vzniku obrazu, zpravidla udělám první verzi poměrně rychle, ale pak se k ní neustále vracím. Většinou mám obrazy pověšené na zdi a pořád na ně koukám. Vždycky si říkám, ‚už toho nech‘, a pak jdu a něco změním… přidám dvě tečky… trochu bílé… joj, to je moc… takže trochu šedivé… atd. atd.“

„Ale v hlavě mi některé obrazy vznikají i několik let. Některé jsem dodnes nenamaloval, některé pro změnu nedodělal a některé jsem začal a nakonec přemaloval.“

Kde by se čtenáři mohli v nejbližší budoucnosti s vašimi obrazy setkat?

„Zatím je domluvená výstava v Galerii Hřivnáč v Opavě (jaro 2018) a v Galerii Morzin ve Vrchlabí (ještě nevím termín).“

Zdroje[editovat]

Čtete zprávu, která vznikla jako původní zpráva redaktora Rozhovory (diskuse, příspěvky), který ručí za její pravdivost. Pokud se vaše informace o události liší, Wikizprávy uvítají, pokud je s uvedením zdrojů doplníte či uvedete na diskusní stránce.


Externí odkazy[editovat]