Ticho spěchá dál…

Z Wikizpráv
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Středa

                                       HBJ v Praze 11.1.1972

Oznamujeme všem zájemcům o hudbu, že nás v pondělí 17.1.1972
navštíví naši přátelé ze Spirituál Kvintetu.
Kdo z vás si je chce poslechnout, přijďte v 19 hod do jídelny
Husova bohosloveckého semináře, V Jirchářích 13, Praha 2.

                                     prefekt
                                        Pavel Černý

Takový nenápadný lísteček, psaný ještě na psacím stroji, stejně, jak jej vidíte. Kdysi dávno přišpendlený na nástěnku tehdejšího Husova bohosloveckého semináře, kde byli ubytováni studenti Komenského evangelické theologické fakulty (KEBF – předchůdkyně dnešní ETF). Koho by tenkrát napadlo, jaké by to mohlo mít následky? A koho by to napadlo dnes, po třiceti sedmi letech? Vždyť paměť je už tak krátká, přichází zapomnění…

Svojí písní Zapomnění otevřel Bohdan Mikolášek ve středu 14. ledna 2009 vzpomínkový večer na Evangelické teologické fakultě (ETF); ten dnešní večer nebyl jen vzpomínkou na Jana Palacha, ale i na to, jak se tehdejší persekuce snažila všemi prostředky umlčet v našem národě jakoukoliv připomínku jeho oběti. A tak jsme si mohli připomenout, k čemu vlastně tenkrát v bohosloveckém semináři došlo:

Jídelna tam byla onoho pondělí 17. ledna 1972 večer plná, a mezi návštěvníky byl i Bohdan Mikolášek se svou všudypřítomnou kytarou. Bohdan čekání na příchod Spirituál kvintet vyplnil několika svými písničkami. Jedna z nich se jmenuje Ticho. I když se v ní jméno Jana Palacha nikde neobjevuje, každému muselo být tehdy zřejmé, o co jde. Nebylo to jen ticho, se kterým stojíme nad hrobem zemřelého přítele, ale bylo to i ticho, když jsou ústa násilím zavírána a bylo to i ticho, které se rozhostilo na konci zazpívané písně namísto obvyklého potlesku. Tu chvíli ticha přerušil až Spirituál kvintet, který mezi tím dorazil, známou písničkou Jednou budem dál, ke které se všichni přidali.

Následky na sebe nedaly dlouho čekat: I ti „na druhé straně“ si domysleli, že koincidence koncertu s datem 16. ledna 1969 není zcela náhodná, informace se záhy dostala i k uchu církevní tajemnice[1] Marii Jelínkové a proud represivních opatření započal. Hudební skupina sourozenců Mikoláškových, kterou Bohdan vedl, nemohla už dále zpívat a další nátlak přinutil Bohdana k emigraci. Spirituál kvintet dostal za spoluúčast „zaracha“ na tři měsíce a další represe postihly seminář i fakultu. Studenti Miroslav Čejka a Jana Koláčná, kteří koncert organizovali, byli ze studia vyloučeni. Nebyli prvními studenty KEBF, vyloučenými pro vyjádření odporu proti režimu: minulá leta postihl stejný trest studenty Jana Kozlíka, který strhl z budovy semináře sovětskou vlajku, a Aleše Březinu, který se svého kolegy zastal (Jan se později stal mluvčím Charty 77 a Aleš, který byl po vyloučení se studia uvězněn, když z důvodu svědomí odepřel nastoupit do armády, pak emigroval do Kanady).

O činu Jana Palacha se nesmělo následujících 20 let mluvit. Dnes již mluvit můžeme, ale moc nemluvíme, protože zapomínáme. Zapomínáme, co jsme sami zažili, a zapomínáme o tom říkat i našim dětem. To byl podstatný smysl vzpomínkového večera, ve kterém se střídaly písničky Bohdana Mikoláška a Spirituál kvintetu se slovy těch, kteří ještě nezapomněli: Úvodní slovo si připravil děkan současné Evangelické teologické fakulty Martin Prudký. Prof. Jakub S. Trojan, který Jana Palacha pohřbíval, připomněl zásadní rozdíl mězi obětí a sebevraždou a zdůraznil singularitu Palachovy oběti. (Jan Palach byl totiž členem evangelického sboru v Libiši, kde v tu dobu Jakub Trojan farářoval a tak dobře znal nejen Jana, ale i celou jeho rodinu.) Naproti tomu rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl spatřuje Palachovo jméno v kontextu s dalšími studenty, kteří položili život za naší svobodu (medik Jan Opletal). Monika Žárská přečetla pozdravný dopis od starosty města, ve kterém za doby někdejší NDR působil luteránský pastor Oskar Brüsewitz (který Palachův čin znal a který se v roce 1976 upálil na protest proti režimu), a dopis od bývalých německých politických vězňů, ze kterého se dozvídáme, jak Palachovo jméno dodávalo sílu k odporu proti komunistickým režimům nejen v našem státě.

Celý večer moderoval bývalý mluvčí Charty 77 a současný evangelický farář Miloš Rejchrt; společně se studentkou Alžbětou Čejkovou (dcerou toho Čejky – přezdívaného Bob Hašlerka – který to tenkrát všechno spískal) dramaticky předčítali některé archivní dokumenty té doby. Velká posluchárna fakulty byla přecpaná: vedle těch, kteří tehdejší koncert zažili „na vlastní kůži“, tu stanuli dnes i ti, kteří se v té době ještě nenarodili a onu dobu znají jen z doslechu; společně strávený večer napomohl tomu, aby bylo „co slyšet“ a poté mít v nastalém tichu o čem přemýšlet. Třeba o protokolech z výslechů, jejichž fotokopie tvořily „výzdobu“ velké posluchárny, a o tom, co dělat, aby takové protokoly mohly patřit už jen minulosti.

Miloš Rejchrt poděkoval přítomným hudebníkům, že na dnešním večeru, stejně tak jako tenkrát, vystupovali zdarma. Na to Jiří Tichota odpověděl, že i vstup na dnešní večer byl zdarma, stejně tak jako tenkrát – i když někteří na něj doplatili. Proto je dobrovolná sbírka z dnešního vystoupení věnována na nákup léků pro odpůrce komunistického režimu, kteří jsou vězněni na Kubě.

Zdroje[editovat]

Čtete zprávu, která vznikla jako původní zpráva redaktora Kychot (diskuse, příspěvky) podle vlastního zážitku, který ručí za její pravdivost. Pokud se vaše informace o události liší, Wikizprávy uvítají, pokud je s uvedením zdrojů doplníte či uvedete na diskusní stránce.

Externí odkazy[editovat]

Reference[editovat]

  1. Církevní tajemníci byli funkcionáři tehdejších Národních výborů. Byli vykonavateli tzv. státního dozoru nad církevemi na příslušném území. Faráři a kazatelé museli mít ke své duchovenské činnosti jejich souhlas a bez jejich vědomí a schválení se nemohla konat žádná církevní akce.